Michal - Když jsme přiletěli na letiště Jackson Hole, první, kdo nás objevil a posléze odvezl do Flying Saddle Resort, byl Tim. Přesto, abychom zachovali alespoň nějakou hierarchii, bych na prvním místě rád uvedl Edwarda a Monique Millerovi, kteří celý Flying Saddle Resort spravují z místa nejvyššího. Nebudeme vás zbytečně zatěžovat, kdo je ještě jejich šéf, protože už je to „nadresortní“ záležitost. Eda jsme potkali snad až druhý nebo třetí den našeho pobytu, ale hned po první schůzce jsme pochopili, že nám tady nebude házet klacky pod nohy a nevnímá nás jen jako levnou pracovní sílu z východu.

Ed Miller je asi čtyřicetiletý chlapík s typickým americkým střihem vousů a spolu s Monique mají dvě děti. Šéfuje celému rezortu a jak sám s úsměvem tvrdí, jemu už šéfuje jenom Monique. Libuje si v proslovech, které prokládá spoustou vtipů, pořád se směje, vyvádí taškařice jak malej kluk a když nás chce označit hromadně, říká nám „kids“ (děcka). Když se nás při prvním setkání ptal, jestli máme v pokojích uklizeno a my mu pověděli o zaprášeném koberci a nesměle dodali, že by se hodil vysavač, poslal nám do pokoje vysavač i s uklizečkou. Jeho angličtina je velice precizní, velice dobře artikuluje, a tak právě jemu všichni nejlépe rozumíme. Paradoxně až na Marka, který ač normálně rozumí i Timovu kalifornskému huhlání, přestává poslední dobou Edovi nějak rozumět. Dost možná to ale bude o jeho postoji a o tom si povíme zase jindy. Když nám Ed začal vyprávět o tom, jak se budou naše apartmány v employee house ještě dovybavovat různými DVD přehrávači, lepšími televizemi apod., moc jsme mu to nevěřili, ale po dvoutýdenní zkušenosti s ním bychom se nedivili, kdyby se někdy v budoucnu tohle vybavení na našich apartmánech objevilo. Příklad za všechny: když nás svým Hammerem H2 odvezl do Idaho Falls, abychom si vyřídili sociálku, dal nám pak na výběr, jestli chceme vzít na pizzu nebo mexický jídlo. Vida naši rozpačitost, jestli jako fakt můžem‘ a následně nerozhodnost, co bychom tedy radši, rozhodl za nás – vzal nás na taccos, burritos, nacos a jiné vybrané mexické dobroty a slíbil, že pizzu nám nechá udělat v kuchyni Flying Saddle Resort druhý den. A svůj slib dodržel, aniž jsme si na to sami ještě vzpomněli. A když už jsem u té mexické restaurace, pokusil se nám tam vysvětlit, jak chápe naši přítomnost tady. Během svého obvyklého proslovu, tentokrát o tom, že mexický jídlo je strašný, ale když se udělá americky, je to lahůdka ;oD se na nás významně podíval a povídá: „Kids, mně je jasný, že vy jste sem nepřijeli pracovat. Ne, ne... přijeli jste sem cestovat, objevovat Ameriku, užívat si, bavit se. A práce je jen prostředek, jak si na tohle všechno vydělat peníze. So, let’s have a fun.“ Rád bych tímto krátkou charakteristiku jeho osoby zakončil.

Edova žena Monique spravuje administrativu a všichni jí tu máme rádi. Hammer H2 je ve skutečnosti její, protože Ed jinak jezdí červeným Jeepem. A není divu, že si jí Ed tak hýčká. Na všechny je milá, přívětivá a při náhodném setkání v obchodě se vždycky usměje a zeptá se, jak se daří. Michal v tu chvíli vždycky něco zmateně zahuhlá, otočí se zády a dělá, že něco strašně usilovně hledá v regálech, i když zrovna stojí u řady dámských vložek, směje se Marek.Nikdy není problém se jí na cokoliv zeptat, protože se vždy pokusí udělat, co je v jejích silách a právě v její přítomnosti jsme vyplňovali pracovní smlouvy.

Edovi jsou přímo zodpovědní tzv. supervizoři, kteří mají na starost dílčí chod celého resortu. Jako je údržba, kuchyně, hotel apod. Tímto se tedy dostáváme k Timovi. Tim je supervizorem údržby (maintenanc supervisor) a jsme s ním tedy leckdy v užším kontaktu, než s Edem. Tim pochází z Kalifornie, odkud ho vyhnala nevěra jeho ženy, a tak žije ve Wyomingu teprve několik měsíců. Přesto velice rychle svou svéráznost uzpůsobil místním mravům, a tak jsme jako jednu z prvních přejali jeho hlášku „That’s Wyoming!“ (= Prostě Wyoming!) za vlastní a ještě se o ní určitě leccos dočtete. A tak Tim odhazuje natlakované lahve do ohně, startuje zimné frézu ve 30°C, nic mu není cizí, pořád dělá vtipy, a když nám něco říká, prská u toho jak kačer Duffy a pro všechna ta shit a fuck mu ztěží rozumíme, co po nás vlastně chce. Nejlíp mu rozumějí Ondra s Markem. A tak jsme s Timem prozatím kamarádi s odstupem a jeho největší koně jsou hlavně Ondra s Honzou (dojde na ně řeč). V obličeji mi trochu připomíná amerického zlého skřítka Vánoc, Grinche, a pravda je, že z těch černejch malejch šibalskejch oček drzost a dětinská škodolibost jen koukaj. Prozatím se rozhodně nepředře a většinou kouká dost divně, jak je možný, že Ondra už má „head board“ naměřenej, navrtanej a přišroubovanej, zatímco on vzal do ruky teprva vodováhu.

Dalšími supervizory jsou tu Kathleen, která dohlíží na celý motel a dost možná Rhonda, která s prošedivelým, fousatým, kostěným, asi šedesátiletým Ronem vévodí kuchyni. Pokud supervizorka není, přinejmenším se tak chová a kdykoliv přijde na pravidelnou sobotní schůzi všech zaměstnanců, vytáhne lejstro popsaný tolika připomínkami, že my ostatní obracíme oči v sloup a jdeme si radši pro dalšího Dr. Peppera (typ coly v USA, u nás se ohřál jen krátce). Krom toho v kuchyni pracují Mexikánci, jak na nádobí, tak u plotny a brigádně z ní s vonícím jídlem vycházejí servírky. Ty jsou všechny z USA, protože servírka tu musí umět skutečně dobře artikulovat, musí umět pobavit, zaujmout a dobře vypadat. Na základě toho pak dostává dýžka. Naše Petra by prozatím splňovala poslední podmínku, protože její krásu často zmiňují Ed i Tim (Tim se dokonce stále snaží prosadit, aby Petru nakreslila jeho sestra, známá malířka, jejíž obrazy se prodávají za 8000$), ale se svým „ó máj got“ by hosty zatím pobavila asi jen jednou. A tak se hlavní Edovy přízně na baru těší Tyson, můj téměř již spolubydlící, chlapík, který s námi ze začátku pár dní bydlel v employee house.

Plynule tím tedy navážu na zaměstnance naší úrovně, vesměs brigádníky. Zhruba třiadvacetiletý Tyson je sám o sobě dost podivín, a ačkoliv vypadá, že právě utek‘ někde z ústavu pro duševně choré a každou chvíli sebou, chudák podviživený, šlehne o zem, kdykoliv něco svým atypicky hlubokým hlasem řekne, celé okolí smíchy blázní. Jeho typickou hlášku „What’s up, guys!“ (= Jak je, lidi?) přejal dost rychle Marek, ale když jí na Tysona sám použil, nedostalo se mu vůbec odpovědi. Jsme rádi, že se Tyson odstěhoval, jen nám mohl v mrazáku nechat tu kupu alkoholu, co si tam uskladňoval :oP

Když se pak na scéně objevil nový chlapík, Steven, zdálo se, že jsem našel nového spolubydlícího. Jak se ale ukázalo, přijela s ním také jeho přítelkyně, Jessie, podle Petry nejhezčí holka na Flying Saddle Resortu, podle mě teda asi taky a Marek si tohle tvrdit nemůže dovolit :oD A tak se Steven a Jessie nastěhovali jako pár o patro níž pod náš apartmán. Steven se brzy vybravil jako velkej pohodář, kterej si občas zahulí trávu, zajde si na pivko a všechno koná stylem „easy, man“ (= pohoda, kámo). Pásek u kalhot má někde pod prdelí, potrhané nohavice džínsů tím pádem vláčí po zemi a jeho odpověď na cokoliv, „sweet“ (= sladké, ale volně přeloženo je to něco jako „vymazlený“ nebo „hezy“), si nejspíš v naší americké angličtině povezeme zpátky do Čech. V prvních dnech jsme se jeho charakteru jen smáli, když mu ale časem nos povyrostl nahoru a začal tady tomu všemu tím svým ležérním způsobem šéfovat, jeho obliba mezi námi rychle poklesla.

V oblibě příliš nemáme ani Heather, jíž se věk odhadnout neodvažuji. Protože každé dopoledne pracuje na recepci, hned zrána nám její kyselý přepálený zmalovaný obličej zkazí náladu a jen těžko se nám chce do práce. Pravda je, že už dokázala, že má ve svém repertoáru aji úsměv, který jí dokáže trochu polidštit. A snad bychom si k ní i našli cestu, kdybychom jí nemuseli vždycky všechno vysvětlovat. U jiných stačí dvě věty, u Heather to chce aspoň obrázkovej časopis, aby pochopila, co od ní chceme. Takovej Mickey Mouse, co se dřív vydával, by jí docela slušel, jen by asi dost kontrastoval s těmi všemi tattoos (tetováními), které má. Nejhorší na tom je, že si vždycky myslí, že ti blbí jsme tady my a patřičně se podle toho tváří. Takový to hluboký, obličejem vyjádřený „Coo?“ No, škoda slov. To je prostě Heather s hubenejma nožičkama.

Krom Heather, Jessie a nedávno ještě také Petry maká na recepci ještě Jennifer, neboli Jenny. Tu máme naopak docela rádi a v aktuální chvíli (5.7.08) stále očekáváme, kdy se ke mně nastěhuje. Ne, prozatím nedošlo na nějaké intimnější vzájemné sympatie, jen bylo vzhledem k příjezdu dvou párů potřeba dát k sobě dva sólisty. Jak jsme se všichni tři shodli, Jenny je prostě pařanka. Bláznivá, ukecaná, veselá, hlučná, bouřlivá a její smích nepřeslechnete na tři míle. I ona je tetovaná, kouří a večer co večer mizí do baru. Je tím pádem i trochu nezodpovědná a Ed už k ní měl občas nějaké to kázání, které však většinou skončilo smíchem na obou stranách. Bezpochyby si však Jenny vždycky uvědomovala, co by mělo být, aby se příště této „veselé“ konverzaci vyhnula. Podle Petry si o mě Jenny myslí, že jsem „cute“ (= milý, hezký) a pořád se opírá o to, že to netvrdí jen ona a tak to mám občas na talíři. Ale myslím, že zůstane u vtipných historek a postele k sobě po jejím případném nastěhování přirážet nebudeme :o)

Pokud už se nudíte a víčka se vám zavírají, vězte, že to nejlepší si nechávám na konec. Ale přesto bych měl ještě zmínit poslední cizince, kteří tu s námi pracují. Nemohu říci „amíky“, protože první z nich je Rosalba, Mexičanka, která pracuje s Petrou v housekeepingu (= údržba pokojů). Neznám jí, a tak jsem dal Petře prostor, aby se vyjádřila. Dle jejího soudu je Rozebunda (aneb Rozepnutá Bunda), jak jí přezdili Honza s Ondrou, menší oblejší věčně vysmátá Mexičanka, která dělá hlouposti, umí narozdíl od Esperanzy anglicky, učí se česky ;o) a ráda týrá veškerou létající a lezoucí havěť. A tak se Petra občas dostane zpět do dětských let, když vidí Rosalbu, jak trhá křidýlka a nožičky komárům nebo jak vyhazuje ven z pokoje pavouka, aby si s ním mohla pohrát její nejmladší ségra, když za ní přijede do práce skoro celá rodina, což není zase až tak neobvyklé.

Posledním zámořským cizincem, kterého bych chtěl zmínit, je Chris. Zvláštní postava. Kuchař okolo třiceti let, který odešel z Kalifornie bez jediného rozloučení se svou manželkou a dvanáctiletým synem a od té doby cestuje po všech státech USA a na otázku, kdy se vrátí zpět, nezná odpověď. Teď je zkrátka tady. Rád se napije a možná by si i docela pokecal, ale protože bydlí u Ondry s Honzou, kteří odsuzují jeho žvýkačky ve dřezu a jiné nešvary, nemá moc naději. Možná si je ale usmíří svou sadou německých nožů a čerstvými sladkými marshmallows (pěnové bonbóny), které jim týden co týden přináší z kuchyně. Není to špatný chlapík a z českých nadávek má v oblibě především „velká prdel“, kterou používá vždycky, když vidí Petru :oD

A teď, v závěru, se konečně dostáváme blíž naší rodné zemi. Záměrně jsem v předchozím odstavci použil „zámořský cizinec“, protože se ke Stevenovi a Jessie nedávno nastěhovali dva naši súsedi zo Slovenska, Soňa a Janko. Nejeden z nás žil pár dní v trapném omylu, že tvoří pár, ale nic si z toho nedělali. Oba studují umění na vysoké škole a rádi by v tom pokračovali. Jankovy podoby s Markem už si všiml nejeden z nás, Petra se ale vůči tomu ohrazuje, protože Markovi pochopitelně není podobného :oD Janka bude nejlépe popsat asi jako Marka, kterému do délky více narostly ruce, nohy, krk i obličej. Narozdíl od Soni, aniž bych jí chtěl nějako urazit, vypadá velice jako intelektuál a jeho málomluvnost tomu též napovídá. Soňa je přesný opak. Velice upovídaná, živá, stále v dobré náladě a Petra občas po šichtě neví, jestli si vlastně se Soňou povídala, nebo si Soňa povídala sama se sebou :oD Z nás čechoslováků ovládá angličtinu asi nejlépe. Jsme zvědaví, jak se budou tihle dva nejčerstvější brigádnící FSR projevovat v budoucnu :o)

No a konečně tedy domů. Ne, ještě ne s Air France, ale pomyslně, za našima dvěma asi nejbližšími kamarády tady, za Honzou a Ondrou. Je dost pravděpodobný, že si budou tenhle článek číst taky, tak vám všechny jejich nešvary pošlu raději v emailu.. ne, kecám, pochopitelně si to nebudu zbytečně komplikovat ;o) Když jsem se jich ptal, jak je mám na našich stránkách charakterizovat, vyřkli slovíčko „magoři“. A mluvili mi z duše. Blázni jsou jeden větší než druhej. Každý volný den mizí do Jacksonu, aby v Teton National Park trénovali na zdolání jeho nejvyšší hory, Grand Teton, a přivážejí vždycky spoustu nových fotek a zážitků. Když v Jacksonu přespávali a český holky je ze svýho employee house vyhnaly, ustlali si chlapci ve spacácích dva metry před domem, a když je ráno probudil ojedinělý déšť, sebrali se a stopem jeli zpět do Alpine. Přece nebudou jezdit autobusem. Hned první den nás vzali na nedalekou horu, kterou museli Marek s Petrou vzdát v polovině a kde jsem já selhal na zpáteční cestě. Zatímco oni jako kamzíci seskákali po lámající se skále a svezli se po sypké suti, já si mohl tenisky roztrhat, abych se dostal dolů aspoň v jednodílném vydání. Abyste je pak na fotkách rozeznali, Honza je menší, výrazem obličeje takovej hobbit z Tolkienova Kraje, Ondra je vyšší a drzost mu kouká z očí. Oba se výborně doplňují, a tak zatímco je Honza prostořekej, z angličtiny si nic nedělá a řekne jednoduše co si myslí, Ondra na to vždycky vymyslí nějakou hlášku a jeho „buržousti“, jak říká místní smetánce, která se ubytovává v pokojích rezortu, jistě taky hned tak z našich vzpomínek nevymizí. Často nás zvou na pokoj na kafe nebo „koláčky“ (myslím, že o těch vynikajících koláčcích bude ještě někdy řeč :o) a kdyby ne, tak se připomeňte ;o)) a společně plánujeme, že se někdy vydáme do Yellowstonského národního parku.

Tím bych asi zakončil výčet hlavních postav v dějové linii naší nové přechodné životní etapy. Možná jsem měl ještě zmínit Natashu, která teď pomáhá Petře s housekeepingem, ale nikdy nemyje hajzlíky, možná bych měl zmínit Sarah, kterou Tyson na party u ohně vykous‘ tak, že se to video prostě nedá vymazat, možná někdy uslyšíte o Josém, který se stará o vodu a najdete ho, jak sedí u ostřikovače a deset minut točí hlavou ve směru jeho stříkání, aby se ujistil, že to nastavil fakt dobře. Třeba už jste četli o Ellis, velice rozložité a leč milé, tak i velice všední přítelkyni Tima, našeho supervizora a možná se Marek někdy rád zmíní o Viktorovi, ke kterému pravděpodobně nastoupí na mytí nádobí. To jsou otazníky budoucích dní, Tammi v to snad ani nepočítaje, a tak už zbývají jen dvě jména. Tom, který s námi od začátku vše zařizoval skrze emaily a přijíždí do rezortu každé úterý a čtvrtek a velice starostlivě se zajímá, jestli se máme pořád dobře a dále Kirk, který šéfuje celé firmě. Narozdíl od Toma, kterému můžeme říct otevřeně, co nás trápí, na Kirka se musíme usmívat a kdybychom měli trn v patě, stejně mu popřát pěkný den. Běda, kdyby nás potkal v blbý náladě a vyslechl si: „Víš co? Já ti teda, Kirku, povim, že to tady stojí všechno pěkně za hovno, když to chceš vědět!“ ;oD