VAROVÁNÍ – DOPORUČUJEME, ABYSTE SE MRKLI, JAK DLOUHÝ TENHLE ČLÁNEK JE A VYHRADILI SI BUĎ DOSTATEK ČASU NEBO SI JEJ ROZDĚLILI NA NĚKOLIK ČÁSTÍ – ZÁŽITKŮ BYLA SPOUSTA  :o)

Michal - New York. Dost možná nejznámější metropole ve Spojených státech amerických. Vidíte jej ve filmech, na fotografiích a říkáte si, jak malej si člověk musí připadat vůči všem těm nebetyčným mrakodrapům, jak ztracenej se musí cejtit v nekonečně dlouhých ulicích plných lidí všech barev, ras a vyznání a jak čilý ruch tam všude musí panovat. A máte pravdu. Pokud bych měl být v New Yorku sám, asi by mě tohle město zamáčklo do země jak malýho červíka. A všechno tohle platí dvojnásob o Manhattnu. Z 8,5 milionu obyvatel celého NY žije na Manhattnu 1,6 milionu, je to svět skorem sám pro sebe a nejslavnější budovy a místa lze nalézt právě zde. A právě tam, na severní straně, v zastrčeném hostelu Virginia v Jižním Harlemu, v sobotu v sedm hodin ráno, se daly na dvou pokojích dva budíky do křiku...

Venku prozatím snesitelně svítilo sluníčko a ulice byly po ránu ještě téměř liduprázdné. Dost nás to překvapilo, protože jsme měli pocit, že tohle město nikdy nespí. Ale dalo se očekávat, že v Harlemu kypí život spíše v nočních hodinách. Ačkoliv se nejedná o nechvalně známý Bronx, proslulý svou brutalitou a nebezpečnými uličkami, přeci jen to odtud není tak daleko. Vrátili jsme se na stanici zeleného metra, kterým jsme sem včera přijeli a opět museli koumat, jakou jízdenku si vlastně koupíme. Marek už se dnes ale blikajících ikonek nezalekl a s ledovým klidem nechal automat třikrát vyplivnout celodenní jízdenku, co kus to 7,50$.

Turniket se po trojím přiložení karty třikrát protočil, dlouhá souprava čtvrté dráhy při svém příjezdu zvedla do vzduchu potrhané igelitové pytlíky pohozené na peróně a pak už nás zase obklopila nejen chladná klimatizace, ale i chladné pohledy místních. „Stay clear of the closing doors, please!“ ozval se automatický hlasatel, dveře se zavřely a souprava se dala do pohybu. Jak Marek správně odhadl, narozdíl od šesté dráhy, kterou jsme jeli včera, projela čtvrtá dráha některé stanice bez zastavení a tak jsme se na jižním cípu Manhattnu ocitli velmi rychle.

První naše kroky mířily k Brooklynskému mostu (1). „Lidé křičeli z čisté radosti, když byly v roce 1855 představeny stavební plány. Museli však čekat do konce občanské války, do roku 1865, než byl nejdelší most světa dostavěn,“ četli jsme si v průvodci a hledali správnou cestu. To bychom ale nebyli my, abychom se nevydali na špatnou stranu. Jak jsme se ale záhy prvně přesvědčili, ochota Američanů je na naše poměry nekonečně vysoká, a tak stačilo, že jsme se tvářili bezradně a koukali do mapy, a už u nás stál usměvavý policista, aby se zeptal, kam se potřebujeme dostat. Petra a já jsme upřeli pohled na Marka, doufajíce, že rozuměl a rychle nějak odpoví. Marek zase koukal zaskočeně na nás a tak jsme se tam na sebe chvíli pitvořili, až se Marek vzmohl na odpověď: „Ehm... Brooklyn Bridge.“ Přidal ještě něco málo víc a policista rychle pochopil. Začal mávat rukama na jednu stranu, poslal nás na opačnou, ještě se zeptal, odkud jsme a pak nám popřál hezký den. Ušli jsme sotva pár kroků a začali se na sebe smát. Marek kroutil nechápavě hlavou ve stylu „co to sakra je“ a divil se, že z těch několika jednoduchých frází, kterými nás policista zahrnul, rozuměl tak každý třetí slovo a zbytek si musel domyslet. Moc dobře jsem jeho překvapení chápal. Sám jsem si na brigádách cizojazyčných kongresů tohle prožil, a tak mě to nyní příliš nezaskočilo, jako spíše pobavilo. Realita je trochu jiná, než texty v učebnicích. Dali jsme ve třech dohromady, co nám to vlastně policista povídal. Na opačnou stranu mával proto, aby nám řekl, že je tam zavřeno, a proto pak vysvětloval, že musíme jít na druhou stranu. Dali jsme tedy na jeho radu a skutečně se nám za pár minut odkryl výhled na cestu k Brooklynskému mostu. Cosi jsme opověděli nějakým lidem, kteří hledali Chamber Street a pak už se nechali uchvátit ocelovými lany, které nesou Brooklynský most. Vzpomněl jsem si na velkofilm Godzilla a představil si, jak podbíhá mostní oblouky, zaplétá se do dlouhých masivních lan, rozkopává ocelové trámy napříč silnicí na každé straně a neschopná se hnout vydává poslední řev v ústrety budovám Manhattnu. Jako bych to viděl před sebou. Středem mostu se táhl dřevěný chodník, rozdělený na dvě poloviny. Pro pěší a pro cyklisty. Pěší jsme tam ale byli snad jen my. Ve skutečnosti se kolem nás proháněli lidi na kolech, nebo se sluchátky na uších, s lahví za pasem a zpocení od ranního joggingu. Dav ranních běžců nás občas odsunul až na okraj mostu a Petra začala brzy nadávat na nosná lana, protože jí překážela ve výhledu i na fotografiích. Já byl jimi naopak zcela unešen. Marek vyfotil Petru na pozadí vysokých budov Manhattnu a chvíli jsme se mylně domnívali, že už vidíme Empire State Building. Asi jsme byli nějako moc natěšení a chtěli vidět všechno najednou :o) Došli jsme asi do poloviny mostu a pak se začali vracet, abychom dnes stihli všechno, co jsme si ještě v pohodlí domova naplánovali. Občas na nás houknul nebo cinknul cyklista, jindy se ozvalo „on your left“ z úst běžců. Nakonec jsme se uskrovnili, šli v zástupu po bílé čáře uprostřed a stále se užasle rozhlíželi do všech světových stran.

Sešli jsme z Brooklynského mostu, za plotem City Hall Park chvíli pozorovali troufalou veverku a pak se přímo po Broadway (2) vydali dolů k jižnímu cípu ostrova. Už sama Broadway, která se táhne zcela svévolně, bez jakéhokoliv řádu napříč celým Manhattnem a jako jediná tedy není na většinu ulic kolmá, mi učarovala, protože se tohle jméno skloňuje ve spojení s NY skoro pravidelně, a protože jsme ráno neměli snídani, prubli jsme první Burger King. Nakonec to byla první a poslední návštěva, protože poté, co jsme se zakousli do přeslazených „french toust“ (vypadalo to jako smažené rybí prsty, ale sladké, chuťově kombinace skořice a medu, mastné a po prvním kousnutí zcela nepoživatelné) a chtěli to rychle zapít nějakým pití, které bylo naneštěstí taky zcela přeslazené, byli jsme ještě rádi, že jeden z automatů hloupnul a místo coca-coly Markovi s Petrou vytekla trocha sody. To bylo to jediný, co se dalo vypít. Odcházeli jsme a ještě jednou vrhli nelibý pohled na pohunka černé pleti, který nás prve obsluhoval. Pořád vypadal, jak kdyby byl zkouřenej. Na jídlo jsme teď chvíli neměli ani pomyšlení, a tak jsme se vydali směrem k přístavům a po cestě neopomněli odbočit do Wall Street (3), světoznámé ulice díky budově NY Stock Exchange, největší světové burzy. Marek, jakožto student VŠE, se před ní okamžitě vyblejsknul, Petra ho následovala a já jsem se pak vyblejsknul až s Georgem Washingtonem, snažíce se zachytit jeho postoj a výraz. Marek pak ještě hledal další ze symbolů NY burzy, obrovského býka, ale najít se nám ho nepodařilo. Měli jsme jím být překvapeni až tak o hodinu později. Takže nebudu předbíhat.

Z Wall Street jsme se vrátili zpět na Broadway a pokračovali dolů až do Battery Park (4), odkud odjížděly v pravidelných intervalech „ferry“ (parníky) na Liberty Island, kde stojí Socha Svobody. Battery Park je bývalou základnou dělostřelecké baterie, která byla v 19. století přeměněná na zahradu. V jejím středu stojí Castle Clinton, budova z roku 1811, která měla chránit ostrov před Brity. Roku 1946 byla jmenována národní památkou. My jsme si jí ale hleděli zejména proto, že se v jejím nitru v malých budkách prodávaly lístky na „ferry“, a tak jsme si vystáli vcelku krátkou frontu a těsili se, jak si rovnou dojdeme na parník a pofrčíme za Sochou Svobody. To jsme ale netušili, že fronta na lístky není ničím proti frotně na „ferry“, a tak jsme šli a šli a šli, až jsme skoro došli na konec Battery parku, kde jsme se konečně mohli postavit do řady. Sluníčko začalo notně připalovat, tak jsme si dohromady koupili láhev vody. To sem ale pěkně naletěl (krkoun jeden mi řek‘ tři dolary místo dvou, tak sem mu je dal a pak jsme celej den chodili kolem chlapíků, kteří prodávali jen tuhle vodu a vyřvávali do ulice „cold water, one dolar“), nicméně bychom si to koupili snad i za pět, protože se horko stávalo nesnesitelným. Fronta se naštěstí rychle posouvala a na každých dvaceti metrech stál nějaký pouliční bavič a snažil se z lidí hrou nebo zpěvem vyrazit nějaké peníze. Petra mu ve svém sytě růžovém triku samozřejmě hned padla do oka, a tak jí nic nepomohlo „já mu nic nechci říkat“ :oP Jen co na ní vypálil otázku, odkud je, odvětila „Czech republic“ a chlapík spustil o tom, jak skvělé je žít v Praze, čímž nás zcela zaskočil. Pochopitelně zpíval anglicky a jen pokaždé do své písně dosadil hlavní město státu, ale zapůsobil na nás mnohem uvolněnějším a živějším dojmem, než starej vrásčitej děda vypadající jak vysloužilej námořník, téměř bez zubej, co tam stál, z tranzistoráku mu skřípala nějaká melodie a on do toho z posledních sil chrlal nějaký lidovky. Nicméně jsme nic nedali ani jednomu, ani druhýmu a raději si vyfotili nezvyklou sochu, jak tři bílý muži zachraňují z moře jednoho černocha, kterou jsem na fotkách nikdy neviděl, ačkoliv byla dost zajímavá. V pozadí už nás lákala Socha Svobody.

Prošli jsme stejně drsnou kontrolou zavazadel jak na letišti, Petra dovedně skryla svůj „kasr“, nastoupili jsme na loď a Marek si šel raději sednout, protože mu na houpajícím se „ferry“ nebylo úplně do smíchu. Petra si naopak nebojácně vylezla až na příď a kdyby jí nebylo zadrželo lano, snad by i roztáhla nadšením ruce a napodobila notoricky známou scénu z Titanicu. Oči jí zářili štěstím, vlasy neposedně vlály ve větru, pusu od ucha k uchu a netrpělivě vzhlížela k obzoru, kde se k nebeské výši tyčila Statue of Liberty, tedy Socha Svobody (5). Pro mě osobně měla Socha Svobody silné kouzlo. Čekal jsem, že se dostaví pocit dalšího z amerických kýčů, který musí být v každém filmu a na každé pohlednici, ale ten pocit záhy odvál stejný vítr vanoucí od moře, který čechral Petře vlasy. V němém úžasu jsem zíral na více jak století starý monument, který pro miliony imigrantů prchajících před válkou a bídou představoval symbol nového života a ani mi nedalo moc práce si vsugerovat jejich pocity. Ze sochy jakoby ta síla přímo sálala, jakoby byla ztělesněním důvěry, odhodlání a naděje. Vyfotil jsem sochu několikrát, ale pořád se mi nezdálo, že bych dokázal zachytit to, co jsem sám při pohledu na ní pociťoval. Když jsem se z prvního emotivního prožitku vzpamatoval, došlo mi, že tu s námi není Marek. Ale ani nyní si ještě netroufal dojít za námi na příď a zůstal raději sedět. Vrátil jsem se k Petře, která už musela mít sochu vrytou do paměti a dál se kochal výhledem. Nyní již mohu říct, že se ze setkání se Sochou Svobody stal můj největší zážitek v New Yorku. Ani rozsvícený Times Square mě nenaplnil tolika zvláštními pocity, jako Socha Svobody.

Marek pak konečně přeci jen přiměl žaludek k poslušnosti, a když se loď zastavila u mola Statue Island, přišel za námi ven. Sochu tak viděl alespoň ze zadu :oD No co... kdo kdy viděl Sochu Svobody někde na fotkách ze zadu... ten pohled si nikde nekoupí... pohled zepředu si může stáhnout na Googlu... :oP Dělám si srandu. Pochopitelně, že Marek nakonec viděl sochu i ze předu :o) Vzhledem k obrovskému zástupu lidí na ostrově jsme se rozhodli, že vůbec nebudeme vystupovat a pojedeme tím samým „ferry“ dál na Ellis Island. A protože jsme se vraceli stejnou cestou a Marek už s námi na přídi zůstal, mohl pohledět Soše Svobody pěkně zpříma do obličeje. Doufám, že se jak on, tak Petra dostanou k vlastním článkům a bude-li se jim chtít, popíšou své pocity sami. Socha Svobody, dárek od Francie ke stému výročí založení Spojených států, dílo vytvořené v Paříži Augustem Bartholdim, dílo s unikátní vnitřní ocelovou konstrukcí, kterou navrhl sám Gustav Eiffel, se nám pak začala vzdalovat a naše pohledy se upřely směrem k dalšímu ostrovu.

Na Ellis Island (6) jsme vystoupili nejen proto, že zde bylo Muzeum imigrace, ale předně proto, že se chtěl Marek podívat na rekonstruovaný seznam jmen přibližně 15ti milionů přistěhovalců, aby tam našel své předky. Neorenesanční budovu muzea, plnou dobových zavazadel, fotografií či užitkových předmětů jsme proto proletěli jedním dechem, nechali ujet „ferry“ a nalezli kruhovou sestavu jmenných seznamů. Brejsa ani Mysik mezi uvedenými jmény nebyli, to jsme našli hravě pomocí elektronického systému, ale jméno Surgos se v jednom případě skutečně objevilo. Na seznamech venku však byla spousta částí začínajících na písmeno S, a tak nám chvíli trvalo, než jsme našli tu správnou tabuli. Přesto jsme jí nalezli a Marek tak může skutečně říct, že se do USA kdysi dávno přistěhovali Teofil a Josephine Bublis Surgos, kteří mohou být dost dobře předky jeho rodiny. Nechali jsme si pak udělat i společné foto na pozadí Manhattnu a rychle jsme spěchali na právě odjíždějící „ferry“. Bohužel jsme ho nestlihli, tak jsme si počkali na další a pak se s ostrovem, který leží na pomezí New Yorku a New Jersey, definitivně rozloučili.

Zpět na Manhattan. Poté, co jsme žasli nad postavou Spider-mana, který i v 35°C střežil Battery Park, a vyfotili jsme ho pro Petřinu malou sestřičku Gabinku, jsme se vydali opět severně, s cílem dojít ke Grand Zero – k místu, kde se 11. září 2001 zřítily dvě budovy Světového obchodního centra, tzv. „Twins“, Dvojčata. Nebylo to daleko, přesto jsme ale mezitím stihli ještě spoustu věcí. Za prvé jsme na Bowling Green našli Markem tolik hledaného býka, symbol NY burzy, který byl od pravého rohu až k ocasu obležen turisty, a tak to byl skutečně skoro býčí boj, dostat se k němu na jednu vlastní fotku. Protože pak došla voda, vlezli jsme si do klimatizovaného (jak jinak) obchodu se smíšeným zbožím a koupili si tam pití. Marek si navíc vybral černé triko s motivem New Yorku. U pokladny jsme zase měli trochu potíže s angličtinou, ale teprve v Alpine, ve Wyomingu jsme pak pochopili, že místní skutečně kolikrát nerozumí naší učebnicové výslovnosti, která je odlišná od jejich hovorové. Venku nás zase sežehlo sluníčko, tak jsme vyhledávali spíše stinná místa a pokračovali dál. Občas jsme se zejména kvůli Petře zastavili u pouličního stánku s tričky, čepicemi a jinými suvenýry, až se Petra odhodlala a oslovila napřed černého prodavače a posléze také jednu bílou prodavačku. Ta však, vida její zájem a lačnící po penězích, vytáhla z Petry o tři dolary víc, než měla stanovenou cenu. Naše první kroky v USA byly tedy trochu vrtkavé, ale těžko si myslet, že by byly USA v touze po penězích jiné než ČR. Já jsem si pro jistotu nekupoval nic. Stačilo mi, že mě natáhli při koupi vody.

Grand Zero (7), i dnes ještě známé pod pojmem World Trade Center, mě docela zklamalo. Slyšel jsem vyprávět o památnících, slyšel jsem o místu žalostné katastrofy, slyšel jsem o lidech truchlících za své zesnulé, jež jako supi fotí nadšení japonští turisti. Až na velké staveniště se nám však na místě bývalých Twin Towers nenaskytl pohled vůbec na nic. A tak jsme si jen mohli v průvodci přečíst, že rekonstrukci povede David M. Childs ve spolupráci s D. Liebskidem: chtějí postavit Freedom Tower, skleněnou spirálovitou věž, vysokou 541 metrů. U její paty pak zvěční obrysy bývalých dvojčat Reflecting Absence M. Arada a P. Walkera. Abych ale nevyzněl zklamaně právě jako japonskej turista, při pohledu vzhůru si mohl člověk snadno katastrofu připomenout. Průběh katastrofy tenkrát monitorovaly snad všechny televize a dosadit si do prázdného kousku oblohy dvě věže nebyl až takový problém. Kdyby tu obě dvě věže stály, nepopiratelně by to pro nás všechny byl ohromný zážitek. Když se nad tím zamyslím, stáli jsme na místě, kde se zřítily dvě obrovité budovy. Vlastně to zas až takové „nic“ nebylo.

Každopádně jsme už ale odtud putovali rovnou na metro, protože na svou fotku čekaly další věhlasné budovy a času nebylo nazbyt. Zanadávali jsme si na žlutou trasu metra, jejíž intervaly nás nechaly na zastávce čekat i deset minut a pak jsme vystoupili přímo u Flatiron Building (8) u Medison Square Park. Flatiron Building vznikla roku 1902 a otevřela tak éru newyorských mrakodrapů. Její jméno souvisí s netradičním trojúhelníkovitým tvarem půdorysu, zvaným „železo na přetavení“, rýsujícím se v ostrém úhlu křižovatky na Broadway. Do roku 1909 byl Flatiron nejvyšší budovou světa. Vidět jí chtěl zejména Marek, ale ohromila nás všechny. Podobnou budovu jsem skutečně ještě neviděl. Vyfotil jsem Marka s Petrou a oni pak vyfotili mě. Chtěl jsem být co nejhubenější, stejně jako budova, tak jsem i stoupnul bokem, ale zapomněl jsem, že mám batoh, takže to nakonec bylo zcela bezpředmětné :o/ Odtud jsme se zase po svých vydali vzhůru, směrem k Medison Square Guarden a Empire State Building. Cestou jsme protínali různé ulice a zjistili, že příčné ulice jsou klasické Street, zatímco podélné se nazývají Avenue. Mezi nimi jsme několikrát protli též slavnou The 5th Avenue, tedy Pátou Avenue, nejdražší ulici světa.

Do McDonald’s, tedy do klasického Mekáče jsme ale šli v jiné ulici, už poblíž MSG a zase jsme měli problémy se vymáčknout. Na mě byla prodavačka naštěstí milá, a tak jsem si tam mohl blekotat požadavky třeba hispánštinou, prostě počkala, až najdu to správný slovíčko. Marek s Petrou si pro sebe taky něco koupili a já sis vzpomněl, jak jsem se smál, že až přijdeme do Mekáče, řeknu si: „Konečně doma!“ Ani omylem. On i ten McDonald’s byl nakonec odlišnej, nabídky, měly jiná značení, měly tu jiné sendviče a všechno bylo rychlejší. Ale co, jsme v USA, tak musíme poznat místní kulturu.

Medison Square Garden (9) mě překvapila úplně jiných vchodem, než jaký jsem očekával. Ve filmech je zpravidla vidět jen kulatá hala, ale ta má před sebou ještě budovu nádraží, která je jako MSG nadepsána a na jejíž velkých obrazovkách běží veškerá upoutávka na další program. Nenechte se však mýlit slovem „nádraží“, protože koleje ani perony prostě nenajdete. Všechno je skryto pod povrchem, stejně jako na hlavním nádraží Grand Central Terminal, ke kterému se ještě dostaneme. Protože jsme si toho v mapě nevšimli, ani jsme netušili, že tam nějaké nádraží je, dokud jsme nehledali záchody a nedostali se dolů k tabulím s přehledem odjezdů a příjezdů. Koleje ale stále nikde a prostě jsme je nenašli. Snad proto, že to nebylo naším záměrem, protože jsme se vrátili nahoru do haly, kde jsme se nechali zaujmout stěnami polepenými historií MSG. Na jedné stěně se táhl obrovský plakát hokejistů NY Rangers, na straně druhé zase basketbalistů NY Knicks. Mně osobně pak okouzlil malý plakát zobrazující Wayna Gretzkyho, The Grat One, jak se loučí se svou kariérou. Bylo toho moc, ještě víc tam bylo lidí a jediné, čeho bylo málo, byl čas. A tak jsme se museli s obrovitou arenou rozloučit a pokračovali jsme k nedaleké budově zvané Empire State Building.

Empire State Building (10). Když byl v roce 1931 tento mystický mrakodrap postaven, sesadil z trůnu Chrysler Building a se svými 381 metry se stal nejvyšší budovou, jako kdy člověk postavil. Ke stožáru na vrcholu se upevňovaly vzducholodě. Každý den jej navštíví 35 000 návštěvníků, protože výhled z 86. a 102. patra prostě bere dech. Nám ale vzala dech spíše náhlá průtrž mračen, která se zčista jasna odněkud vynořila a zalila rozpálený New York nekončícím proudem vody. Naštěstí jsme se mohli právě do Empire State Building schovat a tak jsme dokonce s Petrou přemýšleli, že se na tu vyhlídku zajdeme podívat. Marek se od našeho úmyslu okamžitě distancoval, protože by nahoře podle všeho určitě chytil závrať. Frontu jsme žádnou neviděli, a tak jsem směle vyrazili k pokladnám. Museli jsme projít podobnou prohlídkou zavazadel jako v Battery Park a teprve poté jsme zjistili, že tam ta fronta prostě je, a jak se Petra neostýchala zeptat, čekací doba tak dvacet minut. Věděli jsme, že se někdy na výhled po New Yorku čeká i tři hodiny, ale zároveň jsme věděli, že prší a máme málo času. Vyměnili jsme si s Petrou pohled, pokrčil jsem rameny, ona hodila hlavou směrem zpět k Markovi a měli jsme jasno. Protože ještě neprošla rentgenem, vrátila se stejnou cestou, zatímco já musel projít bludištěm chodeb a pořád jsem jen doufal, že se nějako dostanu k východu. Nakonec se mi to povedlo a Marek s Petrou byli překvapení, protože mysleli, že jsem šel na vyhlídku. Společně jsme tedy vyšli zase ven a pod střechou jsme čekali, až ta slota ustane. Petra se unaveně chytila Marka kolem ramen a upřela nejasný pohled kamsi do dáli. Marek se tvářil, jakože zase něco vymejšlí, tak jsem ho raději nerušil a fotil otevřené dvoupatrové vyhlídkové autobusy, které i navzdory počasí projížděly okolo a na sedačkách sedělo třeba i třicet pláštěnek, foťáky ustrašeně chráněny kdesi po kapsách. Pak mi Marek poklepal na rameno, že zkusíme proběhnout do metra a vydáme se zatím na Grand Central Terminal. Petra na vlasy nahodila igelitku I LOVE NY a vyrazili jsme.

Grand Central Terminal (11) přivádí vlaky na Manhattan od roku 1913. Jak už jsem se ale zmínil, koleje tu prostě nenajdete. Stejně jako koleje metra, jsou vlakové koleje patrně někde pod zemí a my jsme je prostě nenašli. Hala sama o sobě však skýtala další nevšední zážitek a já si vybavil další film, tuším Armageddon nebo Drtivý dopad, v němž skrze obrovská, téměř chrámová okna proletěl do haly meteorit. Každodenně tudy údajně projde až 500 000 pasažérů, což je téměř k neuvěření, a když se pak déšť konečně uklidnil a zase trochu vysvitlo sluníčko, mohli jsme vyjít ven obdivovat čtyřmetrové hodiny a sochy, vévodící celé budově. Když už jsme tam ale tak stáli, zaujala nás v dáli mnohem povědomější budova, a sice Chryslerův mrakodrap. Vybavily se mi další filmy a taky David Copperfield, který z jednoho z chrličů pod střechou ve své show vzlétl.

Chrysler building (12) vyjadřuje luxus a mechanickou přesnost značky Chrysler. Ocelová špička z budovy udělala jeden z newyorských symbolů a jako další věc mě skutečně fascinovala. Když jsme stáli přímo pod budovou, fascinovala mě víc, než Empire State Building. Vchod do budovy tvořila ohromná brána, celá budova vypadala zcela neotřesitelně a skoro se ani nechtělo věřit, že si tady prostě jen tak stojí mezi ostatními velikány, které mi proti ní připadaly jako hračky. Marka dle mého názoru budova příliš nezaujala, ten si počkal spíše na budovu General Electric. Petra pohlížela vzhůru s podobným nadšením jako já a tak jsme se pokusili i o několik fotek, ale vzhhledem k světelným podmínkám z toho nakonec byla spíše Petřina prsa a Chryslerův mrakodrap, než Petra a Chryslerův mrakodrap, a tak jsme se všici společně zasmáli, Petra se vrhla na Marka a zase jsme pokračovali. Jak jsme se pořád dívali nahoru, pomalu jsme do krku dostávali křeč, a to nás ještě čekala další zajímavá místa. Kolem úzké a jak jinak než vysoké budovy General Electric, na kterou nás upozorňoval Marek, jsme to ohnuli ostře doleva a než začalo znovu pršet, došli jsme ke katedrále Sv. Patrika.

Největší katolická katedrála ve spojených státech (2 500 míst), Saint Patrick’s Cathedral (13) byla navržena pro významnou irskou komunitu a stala se výchozím bodem slavných Easter a Saint Patrick’s Parade. My jsme se do chrámu Páně schovali především před hustým deštěm, a protože právě probíhala bohoslužba, při níž se v katedrále nesmí fotit, dopřál jsem prstu na spoušti konečně trochu klidu. V katedrále jsme si všichni tři připadali nějako maličcí. Marek s Petrou si zalezli na dřevěné sedačky, já počkal, až skončí bohoslužba a obešel jsem s foťákem pár zajímavých míst. I přes to fotografické nadšení jsem však katedrálu vnímal jako něco nezvyklého, posvátného a ačkoliv jsem se nekřižoval před oltářem, jako to dělali jiní, stejně jsem mimoděk chodil skoro po špičkách, k Markovi s Petrou jsem mluvil tlumeně a oni se chovali podobně. V zadní části visely mohutné varhany, nyní už ztichlé a opuštěné. Vůbec nejzajímavější na chrámech a kostelech v NY je jejich zasazení do moderního pojetí celého města. Všude jsou mrakodrapy a najednou se mezi nimi vyloupne kostel. Jeho věžičky dosáhnou sotva do dvacátého patra budovy, krčí se tam jak chudej příbuznej, ale ten kontrast je prostě nezapomenutelnej. Moderní budova blyštící se v každém okně tisíci odlesky slunce, okolních budov a tyčící se až do oblak versus omšelý kostel, zdobený chrliči, sochami a starobylým lemováním, opředený vůkol zelení, starým plotem a několika málo náhrobky. Která z těchhle budov má asi k Bohu blíž? Ta do oblak nebo ta při zemi?

Když se počasí opět uklidnilo a lidi okolo zavřeli deštníky, které jim za dvacet dolarů před třemi minutami prodal neodbytný pouliční prodejce, vyrazili jsme k Rockeffelerovu centru, což je jedno z nejstarších obchodních center světa. Budovy centra se téměř zcela podobaly bývalým Twins, a tak jsme si mohli konečně fyzicky představit, jak asi takové budovy vypadaly. Marek s Petrou si konečně udělali taky jednu „zamilovanou“ před vodotrysky okolo budov a hned naproti jsme se pak mohli vyblejsknout před známou Radio City Music Hall, kterou v roce 1932 otevřeli za přítomnosti Charlieho Chaplina, Clarka Gabla a Artura Toscaniho. Se svými 6 000 sedadly se stala legendou newyorské scény a její neony nás rozhodně nenechaly v klidu. Pomalu se začínalo stmívat a já jsem ještě před cestou na Times Square přiměl Petru s Markem, abychom se podívali na Carnegie Hall a k začátku Central Parku.

V Carnegie Hall (14) totiž vystupoval třeba Karel Gott a oproti Petře s Markem, kteří o ní nikdy neslyšeli, jsem já o ní slyšel už leccos. Tuhle „babičku“ všech newyorských koncertních sálů slavnostně v roce 1891 otevíral sám Čajkovskij. Kromě Karla Gotta svedla kvalita její akustiky třeba Carusa nebo The Beatles. Soumrak a nasvětlení jí dodávaly ještě slavnostnějšího lesku a nejvíc nevšední se mi pozdávalo schodiště na venkovní straně. Pak už jsme pokračovali k Central Parku, na jehož jižním cípu se nacházejí dva obrovité mrakodrapy New York Coliseum a v neposlední řadě také tzv. Columbus Circle (15), tedy náměstí se sochou Kryštofa Kolumba a velkým průhledným kovovým glóbusem. Již téměř ve tmě a pouze pod dohledem pouličního osvětlení jsme nakoukli do Central Parku, protože však není radno se v něm zdržovat po setmění, raději jsme zase rychle nalezli cestu zpět a protože začínalo pršet, přeběhli jsme urychleně do metra. Čekal nás patrně vrchol dnešního dne – osvětlený Times Square (16). Celou dobu co jsme byli v metru jsme si přáli, aby tam nepršelo, až tam přijedeme.

Nepovedlo se :o/ Lilo jako z konve a my raději zůstali za prosklenou tabulí při východu z metra. Za sklem neonově blikaly názvy hotelů, restaurací, podniků, lampy osvětlující billboardy v dešti syčely a odpařovala se z nich voda. Viděli jsme pouze zlomek celého náměstí a děsně nás mrzelo, že nemůžeme ven. Marek to nakonec nevydržel a prubnul to jako první. Chvíli poskakoval v dešti a pak se zase schoval pod střechu, takže jsme na něj mluvili pouze pomocí pantomimy. Moc nás nechápal a my zase nechápali jeho, a tak jsme nadšeně vyskočili, když se déšť konečně trochu umírnil. Vylezli jsme s Petrou za Markem a už nebylo cesty zpět. Times square nám ale sem tam nějakou kapku bohatě vynahradil. Všechno kolem nás zářilo, hýřilo to všemi barvami, kolem nás proudily davy lidí, jezdila auta, včetně notoricky známých „yellow cabs“ a my si připadali skoro jak v pohádce. Nehledě na Petřin foťák a co by s ním mohla udělat dešťová voda jsme všechno natáčeli dokola a dokola a pořád nám to nepřišlo nudné. Strávili jsme tam asi dvacet minut, půl hodiny a pořád se jen rozhlíželi dokola. Tolik blikajících ploch pohromadě jsem jaktěživ neviděl. Od shora až dolů tam svítily celé baráky, jen okna zůstala tmavá. Naposledy jsme si vlezli do blikajícího McDonald’s a koupili si něco k večeři. Naposledy jsme se otočili k Times Square a pak zapadli do metra. Na pokoje jsme dorazili utahaní a promočení až někdy v jedenáct večer. Připravili jsme si provizorně zavazadla na druhý den, skočili se vysprchovat a usnuli jsme dřív, než jsme dořekli dobrou noc. Na letiště musíme odcházet před pátou hodinou ranní.