Přelet přes Denver do Jackson Hole
Michal - Z nesnesitelného horka v newyorském metru mi na čele vyvstávají krůpěje studeného potu a těžce se mi dýchá. Stanice metra je téměř hrůzně liduprázdná, já se tu cítím víc než jindy jako cizinec a děsně bych si přál být v klimatizované soupravě. Starý kulhající míšenec si mě změřil od hlavy až k patě a opřel se o zeď dva metry ode mě. Škrtla sirka, silně potáhl a já na své ruce skoro cítím horký kouř jeho cigarety. Z opačné strany perónu se blíží dva negři a o čemsi hovoří. Zvědavost mi nedá. Opatrně je pozoruju. Pozvedli oči, uhnul jsem pohledem. Pohodili hlavou směrem ke mně... Nezvykle silně teď cítím cigaretový kouř starce a tlačím se vyděšeně ke zdi. Stanicí se prohnalo poloprázdné metro. Sedím na sedadle a ještě pořád mi buší srdce. Cosi zacinkalo.. vyděšeně se otáčím, ale jen projíždíme stanicí.. pak to cinklo dvakrát za sebou a já se konečně z děsivého snu probouzím.. Marek se už půl minuty snaží cinkáním netrpělivé dobýt do mého pokoje na hostelu Virginia. Jsou čtyři hodiny ráno a my musíme vstávat, abychom stihli let z letiště La Guardia v New Yorku.
Starého černocha jsme dole ve foyer hostelu našli namísto na recepci u televize. Spal. Marek si dodal odvahy a pokusil se ho opatrně probudit. Černoch se ale ani nehnul. Nezbylo, než na něj trochu křiknout. Vyskočil z křesla jak když ho střelí, chvíli na nás nechápavě koukal, pak si promnul oči a došel s námi ke krátkému dřevěnému pultu, jenž tvořil jedinou recepci v tomhle hostelu. Rozdal nám stejné papírky, které jsme vyplňovali při „check-in“ a my tři se po sobě nechápavě podívali. Marek se zeptal, jestli je nutné to vyplňovat a černoch jednoznačně pokýval hlavou. Trochu rozpačitě jsme se chopili propisek, ale stejně nám to nedalo.. pochopitelně, že si černoch ve své rozespalosti myslel, že se chceme nahlásit a nikoliv odhlásit. Došlo nám to, až když se zeptal, který z nás je Robert. Teprve poté mu Marek důsledně zopakoval slovíčko „check-out“, že se chceme odhlásit, černoch upad do židle, vytřeštil na nás oči a zabručel: „Tak co mě sakra budíte. Prostě vysmahněte.“ Zmohli jsme se ještě na zdvořilé rozloučení a pak už jsme si to obtěžkání zase veškerou bagáží šinuli na metro.
Všude ještě tma, na ulici podivná individua a dobře nám nebylo. Odkudsi se zjevil taxikář. Marek ho odehnal. Doufal jsem, že se můj sen nestane skutečností. Metro nás ale dovezlo na 125th Street bez sebemenší kolize, ochotný zřízenec nás díky Petřině diplomacii dokonce pustil skrze turnikety zadarmo. Vylezli jsme z metra a stoupli jsme si na autobusovou zastávku. Po 125th Street se povalovaly potrhané noviny a odpadky a my už si přáli být v autobusu M60. Kolem projel černý Linkoln, pak se obrátil, vrátil se zpět a řidič na nás zatroubil. Auto bez označení „taxi“, uvnitř dva chlapíci. Marek zavrtěl hlavou na znamení, že nemáme zájem a Lincoln se zase tiše rozjel neznámo kam.
Autobus konečně otevřel svou náruč, my projeli naposledy MetroCard čtečkou a posadili se na volná sedadla. V autobusu pospával černý zaměstnanec letiště, další černoch hleděl nezaujatě z okna a zbylí tři čtyři pasažéři se tvářili stejně rozespale. Moc jsme toho spolu nenamluvili, ale když řidič oznámil, že se blížíme k letišti La Gardia v Qeens, ožili jsme a hádali, která ze zastávek nás vyplivne přímo na našem terminálu. Problém byl, že terminál M na mapě letiště chyběl. Až později jsme zjistili, že se zřejmě jednalo o označení záchytného parkoviště. Vystoupili jsme tedy nazdařbůh na nejdůvěryhodnější zastávce a je doufali, že nebudeme muset velký kus pěšky. Netřeba. Trefili jsme se na jedničku, lidé kolem se konečně usmívali, ochotná paní nás poslala ke správnému terminálu a za okny haly se začínalo rozednívat. Na New Yorkem vycházelo sluníčko, z letištních „fast food“ se linula vůně smažených vajíček, slaniny a čerstvého pečiva, my se bez problému odbavili a beze spěchu si sedli do jídelny s výhledem na letadla. Začínal nový den, letadlo nám letělo za hodinu a my už se nemohli dočkat, jak nás v nové práci uvítají.
Před odletem jsme byli nejednou varováni, že přelety přes USA skrze americké společnosti jsou rizikové, že mívají zpoždění, že se o nás nepostarají, když lety nenavazují, a že se při přeletech mnohdy ztrácejí zavazadla, ale naše zkušenost byla zcela odlišná a na americkou leteckou společnost Frontier můžeme pět jedině samou chválu. První let do Denveru trval čtyři hodiny a Airbus, kterým jsme letěli, nám přišel pohodlnější než předešlé Boeingy. Marek prohodil sarkastickou poznámku, že evropské společnosti využívají k letům americké letouny, zatímco přelet přes USA americkou společností podnikáme v letounu evropské výroby. Neseděli jsme tentokrát v řadě vedle sebe, ale ještě alespoň pohromadě. Já s Petrou přes uličku, Marek za Petrou. Na obrazovce zabudované v sedačce před námi jsme si mohli vybrat ze široké nabídky programů, ale protože byly všechny placené, ponechali jsme si tam bezplatné údaje o průběhu letu. O aktuální poloze letadla nad USA, o výšce a rychlosti. Petře se nepodařilo usnout, tak si četla, já i Marek jsme chvílemi zabrali. Moc se ale v letadle spát nedalo. Ke konci letu už jsme nezamhouřili oka a děsně jsme se nudili.
Denverské letiště, ačkoliv nebylo nijak rozlehlé, nás mile překvapilo. Vypadalo moderně, všude čisto, koberce a možnost si kdekoliv sednout. Město Denver bylo dost vzdálené, tak jsme pohřbily plány, že bychom se tam šli podívat a raději jsme pozorovali ruch na letišti, které téměř výhradně opanovala letadla Frontier, s typickými obrázky divokých zvířat na ocasním křídle. „A whole different animal“ aneb „Celkově jiné zvíře“, to bylo motto letecké společnosti Frontier. Když nás ruch na letišti omrzel, zašli jsme zpátky k restauracím, a protože jsem měl hlad, zase jsem si zašel do Mekáče. Tam jsem ze sebe zase udělal úplnýho blbečka, protože jsem chtěl jejich novinku „Juicer“ a nevěda, jak to vyslovit, jsem na znuděnou černošku vyprsknul, že bych teda jako jeden ten „Džujsír“. Udělala na mě: „He?“ tak sem zpanikařil, nejistě to zopakoval, ona něco naházela do pytlíku a já až u stolu zjistil, že je to obyčejnej Chicken sandwich. Marek s Petrou se smíchy málem váleli pod stolem. Whatever (no co), jak říká Marek. Stejně mi to chutnalo :oP Letadlo nám letělo ještě asi za hodinu, přesto jsme si sedli do malé čekárny a pak jsem s Petrou škádlil Marka dětskými hloupostmi, až se za nás chudák styděl. Kdyby se radši nesnažil chovat dospěle a důstojně a blbnul s námi :o)
Letadlo, kterým jsme pak letěli do Jackson Hole, kde nás měl vyzvednout někdo z Flying Saddle Resort, už ani nemělo obrázek na internetu, tak jsme čekali, jakým čmelákem to vlastně poletíme a pořád jsme strašili Marka, že to bude nějaký práškovací letadlo pro čtyři cestující a kufr. Vrtulové letadlo nás ale opět mile překvapilo. Sice už to byla taková větší hračka, přesto pohodlná a budící důvěru. Jen o naše zavazadla jsme měli strach, protože to nevypadalo, že by je tam někdo nakládal. V tohmle letadle jsme už vůbec pohromadě neseděli, a tak jsme až na Marka prošli první větší zkouškou angličtiny. Petra seděla vedle jakéhosi příjemného staršího chlapíka, který jí povyprávěl o okolí Jacksonu, dal jí nějaké tipy na výlety a na závěr jí dal svou vizitku, kdyby potřebovala kdykoliv pomoct nebo si chtěla přivydělat jako au-pair u něj doma. Ke mně posadili staršího hubenějšího chlapíka, tak kolem šedesáti, nemohoucího na dolní končetiny a zčásti na prsty, přesto veselého a živého ducha. Stejně jako Petra jsem si vyslechl zajímavosti o zdejším kraji, že jsou Jacskson, Alpine a okolí nejbezpečnějšími místy ve Wyomingu, dal mi několik tipů na cestování, až tu skončíme, povyprávěl mi o svém životě a ještě se zajímal, kde jsme se tu vzali my a jaké máme plány. Měl jsem radost, že jsem s ním dokázal prohodit i více jak jednu větu :o) Petra byla nadšená úplně stejně. Marek se stačil akorát pohádat o sedadlo, pak mu došlo, že chyba je na jeho straně, tak se omluvil a v závěrečných turbulencích mu málem chlapík na zadním sedadle ohodil záda. Do přistání tak při každé turbulenci slyšel akorát zvracení a je div, že to do pytlíku neposlal taky. I když, jak přiznal, dobře mu nebylo a Petra v turbulencích taky trochu ztrácela rozvahu. Nevím proč, ale já jsem si to užíval. Pak už přišel pohled na Grand Teton, nejvyšší horu Teton National Park, tvrdé dosednutí, prudké brzdy a prosluněný Jackson Hole. Skutečně. Byli jsme připravení na 12°C, ale na obloze to šajnilo o sto sedm, vůkol teplota dobrých 20°C. Bylo to tím, že tu asi před třemi čtyřmi dny slezl sníh, a tak nám náš koordinátor, Tom, nestačil dát vědět, že už je tu teplo. Vyfotili jsme se před parožím pletenou bránou, která nás přivítala v Jackson Hole a pak už zbývaly jen dvě otázky. Jak najít naší kontaktní osobu a zda-li dorazila všechna naše tři zavazadla s námi až do Jackson Hole.
V letištní hale postávalo několik lidí s cedulemi, ale naše jména, ani jméno společnosti (Flying Saddle Resort – Rekreační středisko U Létajícího sedla) jsme nikde neviděli. Zatímco jsem já s Petrou vyhlíželi zavazadla, Marek se šel projít po hale, když ho náhle za rameno čapnul osmahlý chlapík v modrém triku a před oči mu vrazil papír s našimi třemi jmény. Bůh ví, jak se Tim Gallager, asi pětačtyřicetiletý zaměstanec Flying Saddle Resort, trefil prvně zrovna do nás, každopádně z toho bylo šťastné shledání, protože o minutu později k nám na pásu dojela všechna tři zavazadla, blejskli jsme zvesela další fotku a odešli společně k autu. Tim už mluvil pochopitelně jen anglicky a ještě s takovým přízvukem, že jsme měli co dělat, abychom mu rozuměli. Posadil nás do ohromný káry, které mě i poté stále přiváděly k údivu, protože se ukázalo, že tahle auta jsou tu zcela běžná. Hned jsme se ideálně uvedli, protože jsme poprosili o zastávku u Mekáče a já, vyjevenej z angličtiny, zahuhlal místo „hamburger“ něco jako „bembégr“. Tim asi moc nechápal, proč jsou Marek s Petrou zase jednou vytlemení. Marka pak napadlo, že by bylo dost neslušný mluvit před Timem česky, tak jsme zkoušeli něco anglicky a ukázalo se, že je Tim docela veselej upovídanej chlapík. Cestou nám ukázal orlí hnízdo a přes cestu nám přeběhly „moose“ s mladými, což by měl bejt nějakej druh terénního losa :o) Petra mi pak vyčítal, že jsem ty malý koloušky nestihl vyfotit :o) Tim nikam nespěchal a my byli užaslí ze všeho kolem. Z horských štítů, z divoké krajiny i ze Snake river (Hadí řeka), která tekla vedle silnice a dovedla nás až do Alpine.
Flying Saddle Resort, rozestavěný komplex u silnice, s fungujícím prozatím jen čtyřhvězdičkovým motelem, nás přivítal klidný a nevzrušený a my byli zvědaví na naše ubytování. Když nás do něho Tim vpustil, užasli jsme nad jeho rozsáhlostí, ale časem nám došlo, že na něm bude ještě hodně práce. Koberec špinavej, spousta nepořádku a v pokojích dokonce zůstalo nářadí po dělnících. O tom ale jindy. Tim nás pak zavedl do pokoje naproti, kde se už od soboty zabydlují dva další Češi, Ondra s Honzou. Jak jsme časem poznali, jsou to bláznivý týpci, ale hned od prvního čau jsme si s nima padli do oka. O tom ale taky až zase někdy jindy. Ten den jsme už toho moc nestihli a v novém domově usínali vyčerpaní, ale konečně prosti obav, co by se nám všechno mohlo po cestě stát. Dojeli jsme na místo určení, dokázali se bavit s Timem, objevili tu nové kamarády i nadějné výhledy do budoucna. Děsivé sny, jak se zdá, se mi tu zdát nebudou mít proč.