Michal - Letadlo se vzneslo do vzduchu. Ještě naposledy jsme pomysleli na ty mávající packy tam dole, ale sami už jsme nemávali, protože okénko směrem k směšně malému Ruzyňskému letišti prosvítalo na druhé straně letadla a mávat přes uličku na nedávnou účastnici Miss ČR, Lenku Tausigovou, by nebylo nejšťastnější. Petra už se alespoň fyzicky vyrovnala s odloučením od své malé sestřičky a stiskla Marka pevně za ruku. Ten však její stisk příliš nevnímal a snažil se se svým strachem z výšek vyrovnat sám. Upřeně hleděl na sedadlo před sebou doufaje, že nebude muset použít papírový pytlík, který třímal v ruce.

Během chvíle jsme proletěli pražskou nízkou oblačností a vznesli se 1100 metrů vysoko. Naklonili jsme se na levé křídlo, až byla z okénka daleko široko vidět jen modrá obloha a jakmile se letadlo opět ustálilo, začali jsme se rychlostí 770km/h blížit k pařížskému letišti Charles de Gaulle. Marek konečně odložil papírový pytlík s nápisem Air France a od vzletu se prvně pořádně nadechl. Petra se občas vytasila s foťákem a já poslušně hodil čelíčko na sedačku před sebou, aby se mi mohla opřít o záda a vyfotit pásy krajiny prosvítající skrze mraky. Letušky nasoukaly do úzké uličky vozík s občerstvením a rozdávaly balíčky zahrnující teplé slané pečivo, výbornej mrkvovej salát s ananasem a nějakou tu sladkou dobrotu. Po balíčku jsem se vrhnul dychtivě zejména já a s Petrou jsme si libovali především v mrkvovém salátu. Vůči Markovi trochu nefér, ale to byste museli cítit, jak vám sladká šťáva stéká do žaludku :o) Ačkoliv už Marek zase uvolněně dýchal, svůj balíček nám milerád přenechal, a tak v nás brzy zmizela i jeho porce... ok, přiznávám, schramstnul sem to hlavně já :oP Do Paříže bylo ještě daleko a já měl hlad. A když je to zadarmo... objednali jsme si k tomu nějakej ten džus, vypili ho do poloviny a pak se zase kochali výhledem z okénka, na kterém se v -52°C tvořily malé ledové krystalky.

Letiště Charles de Gaulle v Paříži v nás vyvolávalo první pochybnosti. Poslední možnost „check-in“ tedy odbavení končila půl hodiny po našem přistání a rozlehlost a spletitost letiště nám mohla situaci pekelně zkomplikovat. Letuška nás naštěstí uklidnila, že po odbavení v Praze už se můžeme jen přesunout ke správné bráně dalšího odletu. Ono „jen“ ale nebylo tak jednoduché, protože letiště CDG v Paříži tvoří asi šest terminálů, každý zhruba o desítce bran a každá vedla k letadlu do jiného města a jiné země. Podle mapky a letenek jsme odvodili, že se musíme dostat k terminálu 2E a stoupnout si k bráně E57. Hned po přistání zastavil u letadla syčící letištní autobus, což bylo prima, nebýt toho, že se do něho s námi natlačili všichni cestující z letadla. Autobus se těžkopádně rozhoupal směrem k letištní centrále a naše trojka nervózně vyhlížela jakékoliv znamení, co máme dělat dál.

Autobus nás dovezl na centrálu, kde se celý vyprázdnil, a tak jsme se nechali strhnout davem a vystoupili též. Do očí nás hned praštila šipka s nápisem 2E, a tak jsme se naplněni důvěrou vydali jejím směrem. Navedla nás k budce, kde nám dva černoši pokynuli, ať přistoupíme a vyndáme si pasy. Kontrola proběhla překvapivě hladce a o chvíli později už jsme seděli v autobusu s nápisem Terminal 2E. Ještě jsme pořád koukali vyplašeně okolo, ale aktivní mapa uvnitř autobusu nás přesvědčila, že sedíme dobře. Černoch za volantem se s tím nemazlil, a když mu před nosem drze projel malej pinďavůz co tahá kufry, vytroubil ho tak, že si jeho řidič bude tak tejden pouštět k večerním zprávám titulky.

Autobus pak s typickým syčením zastavil u terminálu 2E a my se vyřítili ven, aby nám řidič nezavřel. Eskalátory nás vyvezly do haly, kde nás letušky po vyslovení magického slovíčka New York poslaly po „green line“ směrem ke kontrole příručních zavazadel. A tak podobně jako v Praze: pásek dolů, foťák do bedny, notebook do bedny, všechno zkrátka do bedny a běda, jestli mi budete při procházení magnetické brány pípat. Marek s Petrou to nějako zmákli, ale co já.. já už byl zase za špiona. Sem si chtěl jen blejsknout oficíra a už tam na mě mával rukama „no photo, sir“ a já nevěděl, jestli mi ten foťák hodí o zeď nebo mě za to rovnou zabásne. Naštěstí stačilo přímo před zraky oficira vymazat doličné fotky a mohl jsem pokračovat. Pak jsem ale zase nějak směšně zatočil pásek od kalhot, takže to asi na rentgenu vypadalo přinejmenším jak nunčaky, že kolem toho bylo tolik ruchu a zase sem tam musel jít a dokazovat, že můj pásek rozhodně nekouše. Rozpačitej úsměv, pásek na svý místo, aby mi nepadaly kalhoty a hurá k bráně. Namísto k E57 nás ale přehled odletů poslal k bráně E66. Nevadí, přizpůsobujeme se. Vytahujeme DS 2019, bez kterého nás do letadla napustí, usmíváme se přitrouble na strohé oficíry a mizíme v dvoupatrový potvoře jménem Boeing 747-400, v níž máme strávit kolem osmi dlouhých hodin.

Zrychlení a odlepení od ranveje jsem si pět užil plnými doušky, dokonce i Marek pohrdnul pytlíkem a občas kouknul po očku z okna. Tentokrát u okna ale seděla Petra, tak těžko říct, jestli nekoukal po ní :o) Já seděl mezi nimi jako správnej křen a občas sem si průvodcem o New Yorku zakryl obličej, když teda jeden bez druhého nemohli bejt :o) V tomhle letadle jsme se nadlábli všichni a to pořádně, protože Air France jsou svými jídly vyhlášení. Petra s Markem si dali těstoviny i kuře, aby ochutnali od každého, ale stejně bych řekl, že si Marek toho kuřete uždibnul víc, páč bylo přeci jen lepší. Ani se mu nedivim, já měl jednu porci sám pro sebe a neměnil bych :oD Krom jídla jsme si dopřáli i slavnostní ťukec skleničkou šampaňského (Marek se nakonec ukecat nechal) a s Petrou ve více jak kilometru vysoko trochu zacvičilo červené víno. Nadšeně fotila každýho prcka ostrůvek, kterej se najednou vynořil z moře a společně jsme se snažili něčím zabavit. Let trval dlouho a krom konzumace jídla se v letadle moc dělat nedalo. Leda spát nebo koukat na televizi, ale spát se moc nedalo a film nebyl v laciných sluchátcích skoro slyšet. A tak jsme pořád doháněli sluníčko, hodinky se nám točily pozpátku a pod námi se zase opět objevila země.

Přistání na letišti J.F. Kennedyho v New Yorku proběhlo tak měkce, že bychom ho snad ani nepostřehli, nebýt všichni tři nalepení na okýnku. Po dosednutí na ranvej se letadlem rozlehl uznalý potlesk šťastných pasažerů. Byli jsme před branami New Yorku, před branami Spojených států amerických. Přiletěli jsme ale příliš brzy a neměli jsme naše letadlo doslova kam „zaparkovat“, a tak jsme pak ještě dlouhých dvacet třicet minut čekali, než se konečně uvolnilo místo a my si mohli sbalit saky paky, postavit se do fronty netrpělivých cestujících a vstoupit na neutrální půdu. Za námi čekala další tři obří letadla.

Před vstupem do USA zbývalo jediné. Projít imigračním oddělením. Pro mnohé jeden z nějvětších strašáků. Pro nás? Největší sranda. Ačkoliv byl Marek docela nervozní, černoška za přepážkou se ho zeptala jen na to, kde bude pracovat, pak si ho vyblejskla, vzala mu otisky prstů a pustila ho do USA. Marek tedy jako první z nás tří vstoupil oficiálně na americkou půdu. Já jsem prošel téměř identickým procesem jako on a jen Petra se zasekla, protože jí hned začal balit oficír na imigračním. Prý by někdy mohla přijet dělat houskeeping k němu domů :oP A tak jsme se všichni tři dostali do USA, stáli jsme na prahu 18ti-milionového New Yorku, já nadšením tahal foťák z pouzdra a prásk... oficír už mě zase utnul nudným „no pictures here, sir“. Pochopil jsem, zatvářil se kysele, hodil na záda svých dvacet kilo oblečení, léků, drogerie aj. a vyrazil za Markem a Petrou, kteří už hledali východ.

Jen co jsme vylezli z letiště, už nám tři pikolíci nabízeli taxíka nebo autobus, ale řídíce se dle Markovy rady jsme všechny rázně odmítali. Jen Marek se pořád nemohl zbavit nějakýho otrapy v uniformě, tak jsme pak dělali, jakože ho neznáme. AirTrain, tedy jakési nadzemní metro letiště, jsme našli okamžitě, pak jsme trochu neplánovaně objeli všechny terminály, a nakonec nás to vyplivlo na Jamaice. Což byla konečná stanice AirTrain, a zároveň přestupní stanice na New Yorské metro. New Yorské metro. Opakuju to záměrně, protože to je pojem sám pro sebe. Snad osmnáct linek, některé stanice metro projíždělo, některé fungovaly jen v noci, a přestupní stanice na každém kroku a jiným směrem. Marek stál před nelehkou úlohou – koupit lístky. Velké počítače s dotykovou obrazovkou nabízely hned několik variant. Naštěstí k nám přiskočil ochotný zaměstnanec podzemní dráhy, zahuhlal cosi o tom, kolik nás je a kam chceme jet, namačkal na obrazovce několik úkonů a na Marka zablikalo dvacet dolarů za tři cestující putující na Manhattan. Vyplašeně jsme poděkovali a pak se snažili oněch dvacet dolarů nějako zaplatit. Neúspěšně Marek strkal bankovky do díry, která se tvářila, že by je brala. Naruby, opačně, popředu, nic nepomáhalo, až si Marek všiml, že na obrazovce bliká poslední nabídka: „cash“ nebo „card“. Ťuknul prstem na „cash“, nad dírou se rozblikalo zelený světlo a pak nám to těch dvacet dolarů sežralo tak rychle, že nám z toho dobře nebylo. Do metra jsme došli podle vcelku podrobného značení, ale co do čistoty a prostoru zlatá Praha. Na nástupištích se držela špína, obklopilo nás horko a smrad a samotný vůz metra, který se vřítil do stanic nedlouho po našem příchodu, nevypadal příliš důvěryhodně. Ani uvnitř nebylo dvakrát čisto, jen silná klimatizace nás překvapila a tak jsme před prvním přestupem skoro zmrzli. Přestup jsme ale trefili na jedničku, jen se metro směrem k Harlemu a Bronxu viditelně začernilo. Ze všech stran jsme na sobě cítili pohled místních domorodců a nemyslím, že by to bylo jen proto, že jsem měl na batohu pořád obrovským písmem napsáno Prague (CZE) > Paris (FRA) > New York (USA), aby můj batoh dorazil v pořádku se mnou. Šestá dráha zeleného metra nás dovezla na 110th Street, kde jsme vystoupili a dvě ulice museli dojít pěšky. Po výstupu z metra jsem poprvé spatřili ulice New Yorku. Pouličními lampami spoře osvětlené baráky měly do mrakodrapů zatím ještě daleko, ale i tak měly budovy okolo tak dvacet pater. Klimatizované metro nás nechalo zapomenout na horko venku, a tak jsme se zase začali pekelně smažit. Po odpadky zanesené ulici jsme si to opatrně za dvojící černochů štrádovali směrem k 112th Street, kde jsme našli schovaný hostel Virginia. Ospalý černoch nám rozdal lejstra pro „check-in“ (pro zápis do hostelu), prohlédl si naší rezervaci a Petra mu vysolila 200$. Pak nás překvapivě čistým výtahem vyvezl do pátého patra, ukázal nám ještě překvapivěji čisté pokoje a odporoučel se. Zapnuli jsme okamžitě klimatizaci a objevili na chodbě sprchy. Pak jsme si popřáli dobrou noc, přeřídili čas o šest hodin zpátky a zapadli do postele. Já sám, Marek s Petrou na druhém pokoji. V Čechách bylo pět ráno a my šli teprve spát. Utahaní jak psi. Marek psychickým vypětím z letadla i obavami, zda najdeme hostel a budeme v něm mít platnou rezervaci, Petra dost možná stresem z celého toho dnešního nabitého dne a já vyčerpanej fyzicky z tý obrovský krosny. Jak jsem záviděl těm dvěma, že mají všechno na kolečkách, a že i když někde jen krátce stojíme, oni si kufr postavěj vedle sebe, zatímco já pořád tahám krosnu na zádech. Ale stojí to za to. Jsme v USA a máme před sebou celý den v New Yorku.