Michal - K Markovi s Petrou jsem tak dojel až ve třičtvrtě na deset a Petra mě přivítala klepáním na hodinky. Ale usmívala se u toho, a tak jsem si oddechl a pozdravil simulanta Marka, kterej ležel jak jinak než v posteli. Obvazy už mu ale sundali, a tak se mi hned pyšnil svojí jizvou. Otok ještě úplně nesplaskl a tak nebylo znát, jestli je čéška ve správné pozici, nicméně s tím stejně chce jet už zítra do Prahy. No snad to zvládne i beze mě. Já na něj bohužel do zítřka čekat nemůžu.
Pustili jsme se hned do USA. Svůj deník, který jsem přinesl s sebou, jsem zatím odložil na stůl. Zvažovali jsme, v který den bychom asi měli odletět a Marek s Petrou si přáli, aby to bylo co nejdřív. Nejen protože je to prý pohodlnější, ale také proto, že dřív skončíme a budeme mít chvíli čas cestovat. Já bych klidně datum odletu posunul ještě aspoň o týden, ale nakonec jsem dal těm dvěma za pravdu, a tak jsme stanovili, že poletíme 7. června, pokud nás okolnosti nedonutí změnit názor. A mezitím, co jsem odepisoval do návštěvní knihy Des07, ti dva už uvažovali nad datem našeho příletu. Shodli se na 21. září. Do 7. září bychom měli pracovat a pak máme dva týdny na cestování. Když jsem zvážil, jestli bych se v takovém případě stačil naučit na státnice, kdybych je nestihl již před odletem, přišlo i mně to datum vcelku rozumné. Tudíž jsem jim do toho moc nekecal a smířil se s tím, co vymysleli Marek s Petrou. Nebylo ani proč se jim nějak vzpírat, protože jsem s tím již předběžně počítal a všechno odpovídalo tomu, že to bude v tohle období nejoptimálnější. Teď ještě, aby se nám přizpůsobili zaměstnavatelé, tzn. aby se nám taktéž úspěšně vyvedl jobfair.